Nedělní ráno vstává
Tak jsem se probudil jedno nedělní ráno
a má hlava nemohla tu bolest skoro snést.
A to pivo co k snídani jsem měl nebylo špatné,
tak jsem si dal ještě jedno jako dezert.
Pak přehrabal jsem šaty ve skříni
a našel košili, tu nejčistší mezi špinavými.
Opláchl si obličej a učesal si vlasy
a spotácel se dolů po schodech pozdravit den.
Má mysl přetížená kouřem cigaret a
posbíraných písniček předešlé noci,
no zapálil jsem si první a pozoroval malé děcko
jak si hraje, plechovku kopaje.
Pak přešel jsem ulici
a zachytil nedělní vůni něčího smaženého kuřete.
A Pane Bože vrhlo mě to zpátky k něčemu ztracenému,
co pozbyl jsem někde, nějak po cestě.
Jak si tak z rána vykračuji po nedělním chodníku,
toužím Bože na mol býti.
Protože je něco na neděli,
co činí tak osamocené to naše bytí.
A jste tak blízko umírání,
když ten nadmíru opuštěný zvuk
zaspalého městského chodníku do pohybu se dává
a nedělní ráno vstává.
V parku jsem viděl tatínka
jak houpá smějící se holčičku.
A u nedělní školy postál jsem chviličku
a poslouchal jsem písně, které pěly.
Pak vydal jsem se dolů ulicí,
a někde v dálce osamělý zvon vyzváněl,
a ta ozvěna se nesla kaňonem
Jak mizející sny včerejší, uplývající.